Počty soutěží u nás jsou tak vysoké, že se s námi může málokterá evropská země měřit. A to nejen těch regionálních nebo celostátních, ale i mezinárodních. Souvisí to s tím, že k jejich vzniku docházelo už v době první republiky a tato tradice se udržela dodnes. Autoři filmů se v propozicích soutěží dovídají o tom, jaké filmy se přijímají, v jakých kategoriích se soutěží, a v jakých technických parametrech a za jakých podmínek se filmy na soutěž odesílají. Pokud jde o hodnocení, objevuje se v nich obvykle věta, že filmy hodnotí odborná porota.
Za těch několik desítek let existují také nepsaná pravidla o tom, s jakými zásadami porota svoji práci odvádí. Odborná porota je tu od toho, aby zhodnotila film ve všech tvůrčích složkách, aby přihlédla k tomu, jakým způsobem se autor vypořádal s nelehkými úkoly po stránce literární, režijní, kameramanské, dramaturgické, střihové, a také, jak si vedl v složkách zvukových. O čem se ale nikde nepíše, lze stručně vyjádřit asi takto: Porotce by měl svoje závěry zachovávat v jisté tajnosti, a veřejně se vyjadřovat k filmům pokud možno nejobjektivněji. Neměl by vysloveně stranit některému autorovi a nepřísluší mu vůbec prozrazovat, jak se v porotách jednalo. Jen ti nezkušení se dopouštějí někdy toho, že vyzrazují, jak se k výsledkům došlo. Například slovy: „Já jsem hlasoval pro tvůj film, ale kolega ten a ten mě přehlasoval“. Nebo se v přestávkách baví s autorem o tom, jak by mohl jeho film dopadnout a jak se dívá na celkové hodnocení. Těm novým porotcům se proto doporučuje, aby setrvávali na zvycích, které sice v propozicích nejsou, ale které po mnoho let platí. Přátelství, která existují mezi porotci na straně jedné a autory na straně druhé, to rozhodně neublíží.
